POMNÍK OBĚTEM ŽIVOTICKÉ TRAGÉDIE, č. 16
Jan Gabzdyl zemřel ve věku 46 let
národnost: polská, povolání: horník, bydliště: Životice 63
Henryk Gabzdyl zemřel ve věku 20 let
národnost: polská, povolání: horník, bydliště: Životice 63
Rudolf Rozbrój zemřel ve věku 33 let
národnost: polská, povolání: tovární dělník, bydliště: Životice 73
František Duda zemřel ve věku 22 let
národnost: česká, povolání: horník, bydliště: Životice 8
Albín Mrózek zemřel ve věku 23 let
národnost: česká, povolání: horník, bydliště: Životice 83
Z knihy Mečislava Boráka: Svědectví ze Životic.
Henryk GABZDYL a Jan GABZDYL
"V neděli ráno jsem jako obvykle jel na kole do práce. Les už byl obklíčen vojskem. Zastavili mě a jeden voják po mně chtěl dokumenty. Předložil jsem jim svůj pracovní průkaz, na kterém bylo razítko werkschutzu, závodní stráže. Zalhal jsem, že také patřím k závodní stráži a voják mě propustil. Stavěli mě pak ještě několikrát. Vždycky jsem se odvolával na to, že mě už kontrolovali, až u Guziurů v Horní Suché mě zadrželo gestapo. Ti mě nechtěli pustit, trik s průkazkou na ně neplatil. Chtěli vidět volkslistu. Se zdviženýma rukama jsem tam stál, zatímco mě prohledávali. Naštěstí šel kolem řezník Pawlas jako člen landwache s puškou na rameni. Potvrdil gestapákům, že mě zná, a ti mě po chvilce rozmýšlení pustili. Cesta na směnu mi trvala celou hodinu místo obvyklých patnácti minut a jenom náhodou se stalo, že mi řezník Pawlas zachránil život. Po směně jsem se pomalu vracel domů. Hned po vyfárání mi havíři pověděli, co se stalo, takže jsem už věděl, že matka zůstala sama. Stála u domu a plakala. Pořád ještě věřila, že se někdo z našich vrátí. Prošel jsem dědinou, mrtvoly už byly odklizeny. Teprve později mi matka vyprávěla, co se u nás dělo. Gestapáci v uniformách k nám přišli někdy před sedmou. Otec se procházel po dvoře, chystal se zrovna kosit žito. Vzbudili i bratra, který spal po odpolední směně a oba je odvedli k Zelinům, kde už leželi obličejem k zemi František Duda, Albín Mrózek a Rudolf Rozbrój. Vedli je nejprve lesem k Horní Suché, pak se s nimi vrátili do Životic a u Krzystkovy stodoly je postříleli. Sestra Marta hrozně křičela, když bratra a otce odváděli, tak ji rovněž zatkli. Zahynula v Ravensbrücku. Matka po tragédii pořád plakala, křičela ve dne i v noci, až z toho úplně ztratila rozum.
Gustav Gabzdyl, syn a bratr
Rudolf ROZBRÓJ
Šel jsem pěšky ze směny z jámy František a potkal jsem známého. ten mi řekl, že se v Životicích děje něco zlého, abych tam raději nechodil. Zdržel jsem se asi dvě hodiny a pak jsem se vydal na cestu. U lesa stál voják s bajonetem na pušce. Zastavil mne a když jsem mu řekl, že jdu do Životic, uvolnil mi cestu. Legitimovali mne ještě několikrát a vždycky mě zase pustili. Když jsem se blížil k chalupě, bylo už odtroubeno. Pod dubem u lesa postávali Němci, bylo tam víc civilistů než uniforem. Matka i snacha plakaly. Ptám se po synu Rudolfovi. - Je zle, sebrali ho... - Přišli ráno, vzbudili ho a odvedli. Ženám nařídili zavřít chalupu a nevycházet. Společně s dalšími čtyřmi ho pak zastřelili u Krzystkovy stodoly.
Józef Rozbrój, otec
Probudili nás ráno, oknem bylo vidět uniformy. Chtěli po manželovi volkslistu a protože ji neměl, odvedli ho. Neprováděli ani prohlídku, hned odešli. Zaslechla jsem později sice střelbu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dopoledne šel kolem nás Jan Wałach, byl členem landwache a pověděl mi o tom střílení. Zašla jsem za starostou Mokroszem, abych se dověděla něco o manželovi. Jeho žena mínila, že byl asi také zastřelen, a radila mi, ať jdu raději pryč, protože u nich je ještě pořád gestapo. Až někdy v září jsem byla předvolána na obecní úřad v Dolních Bludovicích a tam jsem se poprvé bezpečně dověděla, že můj manžel byl zastřelen.
Emilia Rozbrójová, manželka
František DUDA
Bylo půl páté ráno. Syn František a dcera Anna se zrovna chystali, že půjdou do Bludovic do kostela. Pobízela jsem je, aby si pospíšili. U vrátek před chalupou potkali gestapáky. Protože František neměl volkslistu, odvedli ho směrem k lesu.
Marie Dudová, matka
Byli asi čtyři, všichni v uniformách. Bratr německy odpovídal, že je národnosti české a proto nemá volkslistu. Musel jít s nimi. Vzpomněla jsem si, že ještě nesnídal, a zaskočila jsem domů. Vzala jsem krajíc chleba a běžela za nimi. Gestapák mi ho ale nedovolil předat a povídal, že se bratr hned vrátí zpátky a že chleba nebude potřebovat. Odvedli ho směrem na Suchou spolu s Rozbrojem a Gabzdylovými. Lesem se s nimi vrátili do Životic a u Krzystkovy stodoly je postříleli. Frantík se o politiku nestaral, nikam nechodil, jen aby se zachránil. Nechtěl ovšem do německého vojska, možná proto se dostal na listinu obětí.
Anna Dudová, sestra
Albín MRÓZEK
Starosta Mokroš se na mého syna Albína zlobil, protože nechtěl přijmout volkslistu. Sloužil sice asi tři měsíce v německé armádě, ale pořád tvrdil, že je Čech, až ho nakonec museli pustit. Poslali ho pak do dolů. V neděli ráno nás probudili a vytáhli Albína z postele. Třásly se mu ruce, ani si nemohl zapnout sandály. Vedli ho po cestě k Rozbrojům, kde vzali jejich Rudolfa a oba odvedli. Vyběhla jsem za nimi a prosila, aby mi ho vrátili. Křičeli na mne, abych šla zpátky, a když jsem hned neposlechla, vystřelili z pistole, aby mě polekali. Albín volal, abych se raději vrátila domů. Asi v devět nám Waloszkovi vzkázali, že náš Albín byl spolu s dalšími zastřelen.
Magdalena Mrózková, matka"
Pomníček je nepřístupný, QR tabulka umístěna zde
Pomník občanu zastřelenému nacisty na území Životic za 2. světové války.
Stavba je provedena z godulského pískovce. Jména vytesána bez vybarvení.
