POMNÍK OBĚTEM ŽIVOTICKÉ TRAGÉDIE, č. 24
Teodor Warcop zemřel ve věku 33 let
národnost: polská, povolání: malíř a natěrač, bydliště: Bludovice 504
Z knihy Mečislava Boráka: Svědectví ze Životic.
"Manžel odešel hned brzy ráno malovat k zubaři Siwému pod kopec. Vstala jsem a šla za chalupu zabít kohouta k nedělnímu obědu. Vtom klapla vrátka. Vejdu do síně a tam už byl četník Sattler a jeden gestapák. Ptali se po mém manželovi. Řekla jsem, že šel k lékaři. Nasedli do auta a odjeli zpátky k Životicím. Ještě nezmizeli z dohledu, když jsem uviděla, že se manžel vrací a jde rovnou do dílny. Hned jsem mu pověděla, že ho hledalo gestapo, ať se jde někam schovat. Zarazil se a řekl, že přece nic neprovedl. Chtěl se převléknout a jít do kostela, aby ho nenašli doma, kdyby se vrátili. Já jsem vzala konev na mléko a vydala se k jeho otci do Životic zjistit, co se vlastně děje. Za lesem mě zadrželi vojáci. Pustili mě do vsi, ale zpátky mi už nedovolili odejít. Stařečka Warcopa jsem už nezastihla, odvedlo ho gestapo. Vědela jsem, že se musím rychle vrátit, abych manžela varovala. Vojáci a gestapáci šli směrem k Suché, v lese už nikdo nebyl. Soused Folwarczny na mne oknem volal, že už vystříleli skoro půl Životic. S pláčem jsem utíkala domů. Když jsem přicházela po cestě k můstku, zastavilo před domkem auto. Vystoupil gestapák a četník Sattler. Než jsem k nim došla, vyváděli už manžela ven. Byl bledý a chvatně se se mnou rozloučil. Vstrčili ho do auta, přisedli k němu a odjeli. Hrál si právě doma s dětmi, když pro něho přišli. Musel je položit na pokrývku a gestapák zavolal nájemnici Slowikovou, aby dala na děti pozor. Starší dcerka měla tehdy čtyři roky a mladší jenom dva měsíce. Stařečka Warcopa odvedli na bludovický kopec a tam čekali, až přivedou manžela. Viděl, jako ho přivedli a prosil, aby zastřelili raději jeho, že on je už starý, zatímco syn má dvě malé děti. Gestapák mluvil plynně česky a odvětil mu, že mají větší užitek z toho, když zastřelí mladého.Zajeli o kus dále, než leželo Baronovo tělo, vytáhli manžela ven a postrkovali ho před sebou. Rajdusovi slyšeli, jak je prosil, ať mu darují život, že půjde dobrovolně na vojnu. Odstrčili ho a nařídili mu, aby šel směrem k lesu. Sklonil hlavu mezi ramena a šel, u lesa zrychlil krok. Padl výstřel a manžel se převrátil. Potom se posadil a hrozně křičel, chytal se rukama trávy. Vrahové se otočili, jako by už chtěli odejít, ale jeden z nich se pak vrátil a střelil ho ještě jednou. Stařečka Warcopa propustili. Přišel mi povědět, že Dorek už nežije. Po třech dnech bylo třeba manžela odhlásit. Nechtělo se mi věřit, že byl zastřelen. Bludovický úřední komisař ho měl rád, manžel pro něho často pracoval. Řekla jsem na komisariátu, že chci vědět, co s ním je. Amtskomisař se podíval do papírů a mumlal: To není možné, to přece nemůže být pravda. Pak mě poslal za četnickým strážmistrem Sattlerem. Zastihla jsem ho, zrovna když vycházel do služby. Na mou otázku odpověděl: Já o něm, nic nevím, převzalo ho těšínské gestapo. Šla jsem zpátky za komisařem. Ten pak osobně zatelefonoval Sattlerovi, praštil vztekle sluchátkem, prošel místností a řekl mi prostřednictvím tlumočníka: Váš muž byl zastřelen. Po válce jsem byla u soudu v Ostravě jako svědek. Poznala jsem toho gestapáka, co byl tenkrát u nás, on mě také poznal a přiznal se, že manžela zastřelil.
Maria Hrabiecová, dříve Warcopová, manželka"
Pomník občanu zastřelenému nacisty na území Životic za 2. světové války.
Stavba je provedena z godulského pískovce. Jména vytesána bez vybarvení.
