„Všichni na nás zapomněli.“ Tato prostá věta vyslovená pozůstalou po jedné z obětí životické genocidy se pro Karin Lednickou stala impulsem k napsání knihy Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.
Tou ženou byla Kristina Jurčíková-Warcopová, dcera Teodora Warcopa. Dorek, jak mu doma říkali, byl vyhledávaný řemeslník a lakýrník, vládnoucí ohromným výtvarným talentem. Zemřel gestapáckou kulkou: bylo mu třiatřicet, zůstala po něm vdova Marie a dvě dcery, čtyřletá Anežka a novorozená Kristina.
O sedmdesát osm roků později si Nikola Vavrous, v uměleckém prostředí známý jako Khoma, přečetl v knize Karin Lednické příběh svého pradědečka Teodora.
Sešel se s autorkou a společně přemýšleli, co dalšího by se dalo pro důstojné upomínání životické tragédie udělat.
Právě tehdy vznikl nápad na vytvoření muralu přímo v Životicích.
Bylo nutné najít vhodný objekt a domluvit se s jeho majitelem, společností Inter-Granit, která laskavě svolila.
A pak už se mohl Khoma pustit do práce.
Podporoval ho nejen spolek Životice Sobě, ale postupně i řada lidí z obce. Umělecký počin se rozrostl v občanský postoj. Lidé ze Životic i okolí dali otevřeně najevo, jak velmi jim na upomínání tragické události záleží. Jak je trápí, že oficiální instituce, které by o odkaz měly důstojně pečovat, neplní svou funkci.
Na Muralu Khoma ztvárnil poslední okamžiky života svého pradědečka Teodora, jak sedí na trávě a hledí k nedalekému lesu. Výjev nezachycuje ruku gestapáka Gradela s pistolí, z níž vzápětí vyjde smrtící výstřel. Nic tak zřejmého. Jen prosté datum, odkazující k události.
Podobný obraz se toho rána a dopoledne odehrál v Životicích a jejich okolí šestatřicetkrát.
Na místech vražd jsou pomníčky, nedávno zrestaurované polskou vládou.
Provede vás po nich trasa vytvořená naším spolkem Životice Sobě.
Uprostřed toho všeho najdete Khomův Mural: nachází se pár kroků od místa, kde se v poledne 6. 8. 1944 nakládala na povozy těla zavražděných.
I o tomto hrůzném detailu se dočtete v knize Karin Lednické.
Díky společnému úsilí nás všech se už nezapomene.
