Vzpomínky Vojtěcha Rygála na Životickou tragédii.
Jelikož jsem se narodil po více než dvaceti letech od tragické události v Životicích, uchovalo se mi jen pár útržků v paměti z vyprávění mé babičky (babiny) Wiktorie Wilczkové, která v té době byla vdovou se třemi malými dětmi.
Moje babička přišla na svět na počátku minulého století do poměrně početné rodiny Waloszků, ve které se narodilo celkem čtrnáct dětí, přičemž první a poslední dítě zemřelo. Uživit tak velké množství dětí nebylo vůbec snadné. Babička mi často vykládala o skromných poměrech, které u nich vládly. Vzpomínala, že když v dětství jedli u společné večeře z jedné mísy hrachovou polévku a někdo z dětí měl v nabrané lžíci kousek uškvařeného špeku, ostatní děti se snažily prázdnými lžícemi malý kousek špeku sklepnou zpět do polévky, aby měl štěstí zase někdo jiný, ten který si nakonec pochutná.
Na počátku minulého století smrt k životu patřila daleko více než dnes, ať to bylo v dětství nebo v době dospívání a začátku dospělého života, což nastalo i v případě dvou babiččiných bratrů, kteří zahynuli v 1. sv. válce v boji za monarchii. Jeden zahynul v Bosně a druhý byl převezen ve špatném zdravotním stavu do nemocnice v Salzburgu. Jeho maminka ho jela navštívit, ale dříve než dorazila, tak zemřel.
Život běžel dál a přišlo ráno 6. srpna 1944, zazněly výstřely pod domem. Babička sledovala z okna co se děje na jejím pozemku a byla svědkem padajících mužských postav k zemi. Poprava? Babička nemohla uvěřit takové hrůze. Vyčkala, až vražedné komando odešlo. S vědomím, že riskuje svůj vlastní život, vzala dva „ampry“ (kýbly) s vodou a běžela rychle přes pole k ležícím, aby jim poskytla pomoc v domnění, že možná žije ještě někdo, komu by mohla pomoci. Poprava však byla vykonána důkladně. Nikdo nepřežil. Nebožtíkům již jen omyla tváře od krve, čímž jim prokázala poslední službu, kterou mohla. S hrůzou v očích se pak vracela zpět. V daný okamžik vůbec netušila, že téhož dne byl popraven i její bratr Józef Waloszek. Z důvodu zastrašování gestapem musela jeho rodina zůstat při popravě v uzavřeném domě. Třásli se strachem. Náhle zazněly výstřely a nejhorší varianta se potvrdila. Další nevinný život vyhasl.
Běsnění gestapa nemělo konce. Razie neminula ani dům Valerie (Walesky) Konopkové, neteře babičky. Od samého rána Valerie slyšela výstřely a počítala s nejhorším. Když uviděla komando směřující k jejich domu, na nic nečekala a schovala manžela za dveře. Gestapo vtrhlo do domu a hledalo jejího manžela. Prohledali vše, ale nepodívali se za dveře. Valerie se strachem nemohla ani nadechnout, srdce je bušilo v uších, ale byla silná. Překonala strach a sevřeným hlasem jim řekla, že její muž již odešel brzy ráno do práce. Toto sdělení přimělo komando k ukončení pátrání a odešli. V daný okamžik byl život jejího manžela zachráněn, ale co dál? Vrátí se gestapo ještě zpět? K dispozici nebyly žádné informace. Na podnět Valérie její muž nemeškal a odjel do nemocnice, kde si nechal odoperovat slepé střevo. Takto se vyhnul případnému dalšímu nebezpečí. Po návratu z nemocnice pak už nikdo nepátral po přeživších.
V tento den však dalších 36 nevinných obětí nemělo takové štěstí. V mnohých případech smrt nepřišla okamžitě, byla nemilosrdná a krutá. Oběti se trápily, rukama škrabali pod sebou zem, volali o pomoc, žádali o vodu. Vražedné komando zastrašovalo pozůstalé a nedovolilo jim se přiblížit. Jak těžký musel byl úděl matek, které slyšely umírat své mladé syny a nemohly jim pomoci.
Jako dítě jsem si k pomníčku obětí chodil hrát, tehdy vedle něj rostly plané třešně a pásly se tam ovce. Pomníček s pěti jmény stojí vedle cesty vedoucí ke stavení a bývalou pěšinou šlo dojít až k lesu, ve kterém teče Životický potok.
O této tragické události se často hovořilo na setkáních naší rodiny. Žal se postupně ztrácel v povinnostech všedního dne, ale zapomenout nesmíme nikdy. Životická tragédie měla daleko větší rozsah, mnoho lidí bylo následně zatčeno a posláno do koncentračních táborů, ze kterých se již nikdy nevrátili. Utrpení a stres matek se po tragédii negativně projevilo i u některých nově narozených dětí.
