Jsem máma dvou dětí. Když se mi narodilo první dítě, začali jsme navštěvovat hřiště při Základní škole Zelená. Už tehdy jsem si říkala, že je zde něco v nepořádku. Ono dostat
se na hřiště s kočárkem je trošku překážková dráha už to, že kličkujete s malým nezbedným dítětem po jednoproudé vcelku frekventované silnici bez chodníku, je tak trochu adrenalinový zážitek. Přivítá Vás malá otevřená branka, kde je napůl chodník a v druhé půli se boříte kolečky kočárku do bláta a máte strach, ať nevyklopíte dítě. To je první bojový úkol tohoto hřiště.
Když dítě zajásá, že chce na klouzačku, musíte zdolat další zkoušku, u každého sklouznutí dcery jsem si říkala, že ta nástupní plocha je snad výš a výš a že je to tedy dobrá posilovna (hlavně pro matku) a že ten písek, na kterém stojím, je nějaký ušlapaný a jestliže do něj mé dítě špatně dopadne, tak bude zle. Malé děti se však bez pomoci dospělého mohou jen smutně koukat, na klouzačku nevylezou. Když jsem tak toho prcka prohánějícího se na hřišti, nadšeného z klouzačky a houpací motorky pozorovala, s každým krokem jsem se bála a nespouštěla ho z očí. No spíš mi oči sjížděly k železným kotvícím prvkům, které jsem pak nafotila a poslala jakési firmě zabývající se kontrolou dětských hřišť a dostalo se mi odpovědi, že dle fotek usuzují, že na tomto hřišti není dodělána dopadová plocha. A ejhle, tehdy jsem se ujistila, že můj mateřský instinkt je správný a že to je prostě špatně. Toto vyjádření jsem v roce 2017 předala člence občanské komise a písek byl dosypán, ovšem dle mého neodborného posouzení opět nedostatečně. Jelikož je hřiště instalováno ve svahu, tak při silnějších deštích se písek samozřejmě odplavuje. Později jsem se dozvěděla, že písek je nejméně vhodnou dopadovou plochou pro dětská hřiště, nejen z hygienických důvodů (je jasné, kam naši čtyřnozí lovci myší chodí nejraději na WC).
Jsem rýpal, vím, ale na tomto hřišti se pohybují děti, malé, velké, střední, prostě všechny a já jsem matka, která se prostě bojí o své děti a chce předcházet zbytečným úrazům. Když si člověk celé hřiště důkladně prochází, zjišťuje, že ochranné sítě jsou potrhané a aby to nevypadlo úplně nejhůř, tak jsou díry opraveny dráty. Hřiště, na kterém děti hrají různé hry, je lemováno ztrouchnivělými kládami, na které jsou umístěny „lavičky“. Na upozornění na tuto situaci mi zaměstnanec SSRZ písemně odpověděl, že v roce 2020 je v plánu rekonstrukce laviček. Já vám nevím, asi jsem se v roce 2020, kdy začal covid, zasekla, ale ony ty lavičky jsou stále ztrouchnivělé a dle mého neodborného názoru už docela nebezpečné a co s nimi bude dál? Je moc fajn, že jsme si jako občané odhlasovali v participativním rozpočtu nový mobiliář, který zahrnuje i nové lavičky, tudíž je super, že si je kam sednout, ale stávající mobiliář už nikdo neopraví?
Na pingpongovém stole se loni objevila červenobílá páska a pak náhle zmizela, ten stůl si pamatuju jako dítě, sloužil svému účelu a taky se na něm fajn sedělo s partou přátel, ovšem teď si na něj sednout by znamenalo zničit si kalhoty a dostat doma od mámy asi výprask. A hrát na něm pinec? On by ten míček stejně letěl totiž kdovíkam…
Tráva nám roste na rozjíždějícím se betonu vprostřed hřiště, ztrouchnivělé klády laviček znečišťují celou plochu, betonové kusy trčící ze země, na kterých asi bylo kdysi něco instalováno, přivolávají ne jedno neštěstí, jsem z toho celá rozčarovaná.
Proč životickým dětem, ale i těm, které jsou tady u babičky na prázdninách nebo přijdou za svými kamarády z města, nemůže být nabídnuto krásné bezpečné hřiště? Ano, jedno super hřiště máme u hasičárny, ale to bývá zavřené a není tam ta dětmi milovaná klouzačka a houpačka a stín krásných líp. Proč naši sousedi mohli na zelené ploše postavit pro děti a dospělé obří hřiště s altánem, pítkem, workoutovými prvky a my nemůžeme mít jedno funkční hřiště, když už ne odpovídající moderní době, tak alespoň důstojně udržované? Proč se na našem hřišti v rohu musí skladovat shnilé listí? Proč se prostě na nás a naše děti zapomíná, proč?
